3x film

Včera jsme s I. nacvičovali na důchod.

Brzy odpoledne jsme byli v kině na pohádce, pak jsme jeli nakoupit do tesca (maj tam, táto, zlevněnou drogerii a já zrovna potřebuju tolik prát), pak oběd v restauraci a znova do kina na podvečerní představení. Potom už jen honem domů, pohádat se se Stelinou pubertou (to už bych v důchodu ráda vynechala), v telce soutěžní hra o našem těle (schválně, mámo, kolikrát se trefíme, zajímavý je, že odpovídáme oba dva stejně - stejně blbě, to bude těma společnejma rokama, no vždyť letos už máme 30 let od svatby, měli bysme někam jet!). A spát brzo, ať neponocujem, to škodí zdraví. V půl jedenáctý už každej ve svý posteli, akorát psa si v noci střídáme. Většinou začíná spát u I. a pak se přestěhuje ke mně.

Hezkej ten důchod jednou bude.

Akorát, že já žádnej mít nebudu, snad ten I. neumře dřív než já, abych si mohla dopřávat z jeho zaměstnanecký renty, když já jsem ta volná noha. Já budu muset psát až do smrti, jestli to teda ode mě bude pořád někdo odebírat, to teda nevim.

 

 

Jít sami dva na animák je podezřelý, kór na malým městě, i promítač a vstupenkář v jedný osobě se divil. Ale pak uznal, že na fotbal (proč fotbal?!) můžeme i ve dvou (chtěli jsme si půjčit nějaký dítě, ale zrovna nebylo žádný v dosahu). Na film jsem šla ze studijních důvodů, protože jsem napsala ten animák, trochu se totiž dotýkáme v tématu, ale hned po pár minutách bylo jasný, že do zelí si nelezeme. Navíc tohle je opravdu skoro celý o fotbalu, děti se během projekce zasmály asi pětkrát, moc je to nebavilo, o to víc se věnovaly cole a popcornu, chápu. Jak dopadne to moje veledílo jsem fakt zvědavá, nemůžu se dočkat, až animátoři rozpohybujou figury, jsou to skoro samý zvířata. A jaký pěkný!

 

 

Na Prezidenta Blaníka bysme šli, i kdyby recenze byly ještě horší, než byly. Pobavili jsme se, ale vlastně to je spíš smutný. Je to jako se smát medvědovi, jaký má drápy, protože nevěříte tomu, že vás jima brzo roztrhá. To jsem zase použila příměr, ale je to tak.

Objevili jsme krásu první řady, nohy natažený metr před sebe (I. dva metry), naše kino má u sedaček dřevěné poličky na odkládání nápojů, můžete si přinýst kafe, alkohol, cokoli, paráda.

 

 

 

Večer před tím (takže v pátek) jsme se dívali na film Landline, který jsem vybrala jako rodinný, že se na to mrknem všichni tři. Stela nejdřív pyskovala, že to bude zase pro starý, ale když příběh začínal sexem v lese na stojáka u stromu, tak ji to nějak uklidnilo. Podobné filmy asi nejsou pro každýho, chvílemi vám to připadá jako komedie, pak parodie, mihne se i drama ... než si člověk v sobě po hodině srovná, že to je nejvíc ze všeho pravda pravdoucí, protože vy sami se takhle nedokážete podívat na své letité manželství, na problémy a postoje svých dcer atd. Prostě je dobrý, když vám to někdo ukáže.

 

Hezkou neděli!